17. mistrovství České republiky žactva v halové lukostřelbě 2009

Před pouhými pár hodinami skončilo 17. mistrovství České republiky žactva v halové lukostřelbě. Po návratu domů už je všechno pěkně uklizené a já sedám k počítači, abych zvěčnil své zážitky. Poprvé v životě jsem se zúčastnil podobné akce a jsem plný dojmů. A budiž organizátorům ke cti, že jsou to dojmy veskrze pozitivní.

Nechci tu popisovat, jak probíhaly jednotlivé soutěže. Ani tu nechci přepisovat výsledky, ty jistě budou zanedlouho přístupné na WEBu ČLS, takže by to bylo nošení dříví do lesa. Chtěl bych tu popsat své pocity a dojmy.

Na Plzeň, Vávro, na Plzeň

Běs a hrůza... vstávání v 5:00. Nic moc. To dokáže člověku skoro pokazit den. Studená sprcha to drobátko srovná. Uklohnit snídani, připravit svačiny, zkontrolovat, že máme všechno, co bychom snad mohli potřebovat. Nejedu totiž sám. Se mnou se na cestu vydává i mladší synek, který jede závodit. Trénuje sice u nás, ale z historických důvodů bude střílet za SK Start Praha.

Úderem šesté nakládáme auto a vyrážíme k prvnímu postupovému cíli. O chvíli později nabíráme na Chodově dalšího člena a míříme směr Zličín. Tam se setkáme se zbytkem výpravy.

Vyšlo to! Načasování bylo perfektní. Převzali jsme od rodičů děcka, rozdělili je do aut a chvíli na to již uháníme směr Plzeň. Cesta proběhla naprosto hladce a chvíli po osmé hodině ranní jsme v areálu SOUE, na místě konání.

A já jsem už pěkně unavený. Pomalu se blíží půlnoc a mě se zavírají oči. Ve psaní budu pokračovat zase zítra.

Předstartovní horečka

Naštěstí nemusím řešit registraci, takže mám čas zjišťovat, co všechno jsme zapomněli doma. Chybí nám pásek a karabina k toulci. Drobná nepříjemnost, kterou jako technik hravě zvládám. Přicvaknout toulec přímo na kalhoty pomocí kroužku na klíče není žádný nepřekonatelný problém.

Blíží se slavnostní zahájení a další problém. Večer před odjezdem jsem dával nabít baterky do foťáku, aby mi v nějakém nevhodném okamžiku nevypověděly službu. Nevypoví!!! Jsou stále doma v nabíječce a foťák hned vedle nich na stole. Pěkně na očích, abych ho ráno nezapomněl zabalit! Až se v neděli vrátíme domů, budou baterky dokonale nabité. Ale já nebudu mít obrázky, kterými bych mohl svou reportáž spestřit. Ach jo... Jen doufám, že už je to všechno a žádné další nepříjemné překvapení mě nečeká.

Slavnostní zahájení bylo krátké a stručné. Přivítání, představení rozhodčích a přání mnoha úspěchů všem závodníkům a už se chystá první soutěž. Střílet začínají děvčata, takže mužská část výpravy se vyráží ubytovat. Internát SOUE mě na chvíli vrátí do 80. let minulého století a připomene mi má vlastní "učňovská" léta. Brrrr... ještě, že už na intru nemusím přebývat. Odložím si své věci na pokoj a vracím se do tělocvičny, abych o nic nepřišel.

Byl to dlouhý den

Blíží se poledne a soutěž žákyň je v plném proudu. Začínají mě bolet nohy a záda. Díky brzkému vstávání mě začínají pálit a zavírat se oči. Kafe normálně nepiju. Jestli jednou za měsíc, tak je to moc, ale právě přišel čas na nenormálnosti. Jdu si koupit dvojité kafe v jednoduchém hrnečku, protože se obávám, že běžné kafe nemá šanci na úspěch. Se škodolibou radostí sleduji, že na tom i řada dalších je velice podobně jako já a to jsme ještě ani zdaleka netušili, co nás ještě čeká.

V jednu hodinu se chystá začátek soutěže mladších žáků. Začínají se trousit první soutěžící a pomalu se zaplňuje tréninková hala. Dorazil i můj synek a po odstřlení první sady zjišťuji, že jsme zapomněli vytahovák na šípy. Naštěstí je to poslední věc, která nám chybí a není to žádná tragédie. Jen občas mu dá značnou práci vytahnout šíp, který odmítá opustit své místo v terčovnici.

Původně plánovaný začátek kvalifikace mladších žáků je oproti plánu asi o 1/2 hodiny opožděn. Užil jsem si premiéru v roli trenéra na prvním velkém závodě své kariéry. Jde to opět pomaleji, než byl původní plán, ale závod stále postupuje ke svému konci. Začínám pociťovat obdiv k ostatním trenérům a kapitánům, kteří toho už dnes mají za sebou dvakrát víc než já a na krku celý chumel svěřenců, zatím co já jen jednoho jediného. Konečně je konec. Všichni toho mají dost a to nás ještě čeká kvalifikace starších žáků.

Mladší žáci si odcházejí oddychnout na internát. Když jsem viděl Martinu Mackovou (trenérku Startu), jak neúnavně obíhá všechny své svěřence jako kvočna kuřata, neměl jsem to srdce odebrat se tam s nimi. Nabízím Martině, že zůstanu, alespoň jako psychická podpora. Březnové kafe jsem si dal před polednem, je čas si vybrat dubnové do foroty. Jsem na nohou (téměř doslova a do písmene) dvanáct hodin. Začíná kvalifikace starších žáků a já už nevím, jak bych si sedl nebo stoupnul.

Na sedmou hodinu máme objednaný stůl na večeři v restauraci. Před šestou hodinou je zřejmé, že nestíháme. Závod je v plném proudu a konec v nedohlednu. Nakonec jsme dvakrát posunuli večeři, než krátce před osmou kvalifikace končí. Na první pohled toho mají všichni trenéři plné zuby.

Noční výlet do Plzně

Pro dnešek to máme za sebou a nastává čas se pořádně napucnout. Stůl máme objednaný v Plachetnici, což je přímo v centru města. Naším útrapám však stále není konec. Úspěšně míjíme správnou zastávku a tramvaj opouštíme o dvě stanice dále, než bychom měli. Co teď? Naštěstí to byly docela krátké stanice, takže se rychle pěšmo přesouváme na správnou zastávku, abychom tam zjistili, že jsme se vrátili moc a zase se skoro o jednu zastávku přesouváme vpřed. Totálně vyčerpaní urputným sportovním zápolením a nočním pochodem stojíme konečně před kýženou restaurací.

Nevím, jak to vidí ostatní, ale mě lukulská večeře zcela vynahradila celodenní strádání. Byla velmi chutná a bylo toho hodně. Až příliš.

Cesta zpět proběhla naprosto hladce. Přicházíme na zastávku a během tří minut se k nám žene naše tramvaj. Během 1/4 hodinky jsme zpět na internátu. Chvíli před půlnocí padám naprosto vyčerpaný do postele a usínám dřív, než si stačím pořádně lehnout.

A jedeme nanovo

Sedm hodin ráno je dřív než by se člověk nadál. Strčit hlavu pod studenou sprchu, poněkud se zcivilizovat, aby člověk příliš nevyděsil ostatní a hurá opět do tělocvičny. V osm hodin totiž začíná eliminace starších žáků. V osm hodin opět začíná trenérům martyrium. Povzbuzovat, radit, hecovat, uklidňovat a tak pořád dokola. Jak se snižuje počet závodníků, soutěž graduje. Jsou k vidění velmi zajímavé a napínavé souboje. Jednoho s druhým, jiného sama se sebou nebo s nervozitou či ubíhajícím časem. Občas člověk dočista zapomene, že ho bolí úplně celý člověk. Pro mě bylo naprostým vyvrcholením utkání družstev starších žáků o 3. místo, které rozhodl rozdíl jediného bodíku a to až v rozstřelu.

Je něco mezi druhou a třetí hodinou odpolední a je dobojováno. Čekáme na slavnostní vyhlášení vítězů. Uvažuji, jestli v květnu budu potřebovat kafe a dospívám k názoru, že určitě ne. Chvíli na to objednávám v kantýně už třetí tuplovanou kávu během dvou dní. Tempus fugit neboli čas běží a zdánlivě se nic neděje, když tu najednou, z ničeho nic... je to tady. Slavnostní vyhlášení, medaile, diplomy a... ukončení!!! Konečně je to za námi. Bylo to fajn a bylo toho dost.

Je pět hodin odpoledne. Nasedáme do aut a míříme k domovu.

Den po té

Někde nahoře jsem napsal, že mé dojmy jsou veskrze pozitivní. Když si tak pročítám, co jsem napsal, vyznívá to spíš naopak. Nenechte se tím zmást. Za to může únava a bolavá záda. Věřím, že pořadatelé dělali to nejlepší co mohli.

Chtěl jsem mluvit o tom, že vstávat v pět hodin ráno je strašlivě náročné jak pro trenéry, tak pro jejich svěřence. Ale pak mi došlo, že to rozhodně není problém organizátorů a že asi nebyl problém přijet už v pátek večer a vstávat kolem osmé.

Chtěl jsem si stěžovat na ubytování na intru. Prostředí neutěšené a cena nepřiměřená. Pak mi došlo, že bylo třeba zajistit vystěhování učňů a uvolnění pokojů. A když už jsem tak zhýčkaný, že mi intr nevoní, tak asi nebyl problém si včas objednat lepší ubytování v nějakém nedalekém hotelu.

Chtěl jsem si stěžovat na spoustu dalších věcí. Ovšem s odstupem a nadhledem jsem nakonec vždycky usoudil, že to nebyla chyba organizátorů, ale moje.

Jediná věc, kterou mám pořadatelům "za zlé" je harmonogram závodu. 10 hodin závodění téměř bez přestávky je strašlivé. Myslím, že toho měli plné zuby úplně všichni... trenéři, rozhodčí, závodníci a nejspíš i sami organizátoři. Já tedy určitě!

I přes tuhle drobou vadu na kráse děkuji organizátorům a všem účastníkům mistrovství za nádherný zážitek a už se těším na další.

Havránek Jiří