Krátce z historie lukostřelby

Dávná historie

Encyclopedia Britanica řadí objev luku mězi tři nejvýznamnější fenomény, které ovlivnily vývoj lidstva. Společně s rozvojem řeči a ovládnutím a využitím ohně. Již ve starší době kamenné, před zhruba 50 000 lety, nalézáme první známky existence luku. Kdo, kdy a jak luk vymyslel se už asi nedozvíme. Teorií je mnoho. Mohlo to být náhodně vymrštěné třecí dřívko z lučíku na rozdělávání ohně. Člověk si mohl všimnout ohnutého stromku a síly, se kterou se narovnával a z toho nějak odvodil luk. Možná luk vznikl z rybářského prutu, když se háček náhodou zasekl o jeho dolní konec. Velmi pravděpodobné ale je, že luk jako zbraň vznikl postupně. Nejprve vlastní luk jako takový a teprve později kohosi napadlo, že se dá použít i ke střílení.

K většímu rozšíření a zdokonalení luku a šípů dochází přibližně o 10 000 let později. V této době se již objevují hroty šípů ze štípaného pazourku a luk dosáhl své "finální" podoby na dlouhá tisíciletí. Jen se mírně měnily používané materiály (např. místo pazourku začal člověk na hroty šípů používat kov). Luk tak věrně sloužil lidstvu při lovu i v boji až do pozdního středověku (přibližně 17. století), kdy jej nahradily střelné zbraně.

Postupem doby se luk stal jedním ze zásadních prostředků obživy i boje. To dokládají i starověké záznamy objevené ve vykopávkách v Malé Asii či Egyptě. Pro některé z národů se luk stal symbolem královské moci případně atributem některých bohů, jedním z nejznámějších bude nejspíš Amor - bůžek lásky. Luky a šípy odrážejí i společenské postavení majitele. Vybavení králů či vojevůdců, ať už luky, šípy či toulce, jsou bohatě a honosně zdobeny. Lučištnické oddíly se stávají součástí starověkých armád. Význam luku podtrhuje i fakt, že pronikl do různých bájí a pověstí. Vzpomeňmě na helénské hrdiny, kteří lukem a šípem vládli nebo se naopak stali jeho obětí - Herakles, Achileus, Odysseus...

Mladší historie

Ve středověku patřilo v Evropě umění ovládání luku mezi základní vzdělání šlechticů. Hlavně proto, že učí cílevědomosti, soustředění a soustavnosti. V Anglii, za vlády Jindřicha VIII.,  bylo dokonce nařízením panovníka povinností každého občana cvičit se ve střelbě lukem. Angličtí elitní lučištníci byli se svými dlouhými luky obávanou silou na válečných kolbištích středověké Evropy a rozhodli nejednu významnou bitvu (třeba bitvu u Kresčaku 26.8.1346, kde padl i český král Jan Lucemburský). Plnili v bitvách funkci "dělostřelecké" přípravy a jejich soustředěná palba na dlouhou vzdálenost v salvách tisíců šípů dokázala rozmetat nepřátelské šiky dřív, než mohly vůbec zasáhnout do boje. I středověk má své lučištníky - legendární hrdiny. Vždyť, kdo by neznal Roberta, hraběte z Huntingtonu, zvaného Robin Hood či Viléma Tella? A samozřejmě existují i věhlasné oběti této, bez nadasázky, nejstrašnější zbraně v historii lidstva - anglický král Richard Lví srdce nebo španělský národní hrdina El Cid. Luku je připisováno víc obětí, než kolik jich stihly zahubit všechny moderní zbraně dohromady.

Pro mongolské kmeny byl luk hlavní zbraní. V jejich podání doznal luk po dlouhé době zásadnější změny v konstrukci. Používali vpodstatě reflexní luky a sendvičovou technologii pro stavbu luků, kdy luk byl vyroben z plátků tvrdého dřeva (případně i jiných materiálů, jako kostí či slonoviny). Aby držel pohromadě, byl pevně omotán nebo potažen surovou, zpravidla hadí, kůží. Lučištníci byli vedle jízdy nosnou jednotkou Čingischánovy armády, se kterou si, na přelomu 12. a 13. století, porobil značnou část Asie a podnikal výpady i do Evropy. Mongolští nájezdníci byli nepřekonatelní střelci. Podle legend dokázali spolehlivě trefit nepřítele do oka na vzdálenost několika desítek metrů, přičemž stříleli z hřbetu cválajícího koně.

Za zmínku určitě stojí i japonská tradiční lukostřelba (kjúdó). Nejen proto, že Japonci udělali z lukostřelby duchovní až téměř filizofickou záležitost (podobně jako u ostatních bojových umění pocházejících ze země vycházejícího slunce), ale třeba i pro zvláštní konstrukci vlastní zbraně. Narozdíl od luku jak jej známe my, je japonský luk extrémně dlouhý a asymetrický. Jeho horní rameno je dvakrát delší než spodní. A ještě jedna zásadní odlišnost ve stylu střelby stojí za zmínku. Asijské národy natahují luk palcem, narozdíl od zbytku světa, který k tomu používá prostřední tři prsty ruky.

A samozřejmě nelze zapomenout na americké indiány, kteří jsou též považováni za mistry v ovládání této zbraně, zvláště pak v instinktivní střelbě bez míření. Je zajímavé, že u středo a jihoamerických indiánů a u domorodých afrických kmenů nezaznamenal luk takový rozvoj jako v Evropě či Asii. Jejich luky zůstaly až do současnosti stejně primitivní, jako byly ty z doby kamenné. Jestli je to tím, že přírodní podmínky nedávají pro rozsáhlejší užití luku prostor (v džungli, kde je minimální rozhled a hustá vegetace, si člověk z luku asi moc nezastřílí) nebo tím, že tyto národy s oblibou používají na napouštění hrotů šípů přírodní a velmi účinné jedy a ke skolení oběti či zabití nepřítele tak stačí jen malé škrábnutí, kdo ví.

Luky a šípy

Vzhledem ke své důležitosti pro člověka se luk a šípy, stejně jako všechny ostatní zbraně, neustále vyvíjely. Někde na počátku byl obyčejný ohnutý klacek a svazek šlach či střev jako tětiva, prostě přivázaný obyčejným uzlem k opačným stranám zmíněného klacku. Jenže takový obyč klacek jako luk dlouho nevydrží a ani nemá ty správné vlastnosti a tak se postupně luky začínají vyrábět. Zkouží se různé materiály - jasan, tis, cedr a mnohé jiné, podle oblasti a dostupnosti. Z obyčejné větve s kulatým průřezem se postupně stává zbraň se specifickým profilem, zužujícím se od středu na obě strany. Pro snadnější připevnění tětivy se na koncích ramen luku objevují zářezy. Zbraně králů, generálů či elitních střelců jsou malými uměleckými díly - bohatě zdobené řezbami, vykládané slonovinou či drahými kovy. Ale i běžné luky jsou dobře odvedeným řemeslným výtvorem a lukaři jsou váženými občany.

Objevem reflexního luku se dále zlepšuje stabilita výstřelu a tím přesnost zbraně. Lepená (sendvičová) konstrukce umožňuje využítí "exotických" materiálů, jako kostí či slonoviny, na stavbu lučiště a tím zvětšení síly a dostřelu luků.

A přichází 20. století s "kosmickými" materiály jako je laminát, se zaměřovačem, stabilizátorem, a dalšími drobnostmi, které sice nemění konstrukci luku jako takového, nicméně umožňují lépe mířit či maximálně stabilizovat chování zbraně při výstřelu a tím celkově zpřesňovat zásah. Na tětivy se místo střev a šlach používají speciální umělá vlákna. Samostanou kapitolou je kladkový luk - zcela nová konstrukce, snižující sílu potřebnou pro natažení luku při stejné síle při vypuštění šípu.

Stejně tak i šíp prošel bouřlivým vývojem Z počátku dobře posloužil obyčejný do špičky seříznutý rovný proutek, možná opálený v ohni pro zvýšení tvrdosti hrotu. Jak šel čas, zjistil člověk, že pazourkový odštěpek, vložený do proutku, přilepený smolou a zajištěný koženým řemínkem nebo střívkem dokáže odvést mnohem lepší práci. A když se na druhý konec šípu přidá ptačí pero, je šíp po výstřelu mnohem stabilnější a střelba přesnější. Pak přišla doba bronzová a železná a s ní kovové hroty. Také na dříky šípů se už nepoužívaly proutky. Spolu s lepšími nástroji na opracování dřeva se začaly používat šípy štípané z rovně rostlých kmenů stromů a zbroušené na kulato. Stejně tak opeření už netvoří obyčejné pero přivázané ke konci šípu, ale je vyráběno z letek velkých ptáků - dravci, husy, krůty.

Podle způsobu použití vznikají speciální šípy pro lov pernaté zvěře (tupá špička, šíp slouží spíš k omráčení) nebo pro lov na vysokou (široké 3-4 ramenné hroty a naříznuté dříky, aby šíp způsobil co největší zranění a po zásahu se mohl snadno zlomit - zvěř barvila a dala se snadno dohledat). Pro lov ryb se zase používaly harpuně podobné kostěné hroty se zpětnými háčky. Hroty se zpětnými háčky používali samozřejmě i vojáci, protože takový šíp se po zásahu nedal snadno vyjmout z rány. Zápalné šípy se speciálním košíčkem místo hrotu, kam se vkládala a před výstřelem zapalovala nasmolená cupanina, úzké hroty tzv. bodkiny používané proti pěchotě v kroužkovém brnění a celá řada dalších typů, každý se specifickým účelem.

Dvacáté století přineslo nové materiály i pro stavbu šípů, nejprve dural a později uhlíková vlákna. Spolu s těmito materiály výrazně vzrostla přesnost "tyček" na výrobu šípů, ve srovnání s dřevěným šípem jsou dokonale rovné, a tím i přesnost střelby. I klasické opeření z ptačích letek vyklidilo pozice umělé hmotě.

Vznik moderní lukostřelby

Jedna z možných variant vzniku moderní lukostřelby jako zábavy a sportu praví, že ji vymysleli američtí trapeři a skauti. Ti předváděli divadlo o bojích mezi osadníky a indiány ku příležitosti oslav výročí dobytí a osvobození Ameriky. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se pak prostřednictvím YMCY a Junáka dostala lukostřelba i k nám.

Lukostřelba samozřejmě nechyběla ani na prvních novodobých OH v Paříži v roce 1900. Soutěž probíhala na nynější poměry poněkud neobvyklým způsobem. Nejprve se střílelo 33 metrů jedním směrem a pak 50 m ve směru opačném. Na programu olympijských her vydržela lukostřelba do roku 1920 na OH v Antverpách. Po té na dlouhých 50 let z olympijských střelnic zmizela. Nicméně v roce 1931 byla založena Mezinárodní federace lukostřelců "Federation Internationale de Tir a l'Arc" známá pod zkratkou FITA.

Lukostřelba v Čechách

Moderní zájmová a sportovní lukostřelba se u nás začala provozovat kolem roku 1925. Trvalý rozvoj lukostřelby jako sportu nastal po roce 1928 zásluhou dvou neúnavných propagátorů, ředitelů YMCY, pánů Firsta a Marka. K nim se velmi brzy připojila celá řada nadšených zájemců o tento nově objevený starý sport. Z nich se později o upevnění pozic a o organizační podchycení lukostřelců nejvíce zasloužil instruktor toho sportu a iniciátor ustavení Československého svazu lukostřeleckého Jan Horn.

Během své existence získala československá lukostřelba řadu významných a vynikajících sportovních úspěchů. Řada titulů mistrů světa a Evropy. Českoslovenští lukostřelci vytvořili mnoho evropských i světových rekordů. V nedávné histrorii bohužel zaznamenala česká lukostřelba poněkud ústup ze slavných pozic. Nicméně poslední dobou svou reputaci zlepšuje, o čemž svědčí i účast českých lukostřelců na OH v Pekingu 2008.

Co přináší lukostřelba

To záleží na každém jedinci a kriteria jsou velmi různorodá a individuální, protože lukostřelba je především individuální sport. Jak bylo zmíněno výše, poslouží lukostřelba velmi dobře k tréninku morálně-volních vlastností. Je to i výborná relaxační záležitost. Poslouží k trénování nervosvalové koordinace a zanedbatelný není ani přínos k rozvoji fyzické kondice, byť je poněkud jednostranný. Proto se doporučuje kombinace lukostřelby s dalšími, doplňkovými, sporty jako je běh, plavání, kondiční posilování, gymnastika, apod., aby se eliminovalo jednostranné zatížení.

V současnosti dochází lukostřelba stále větší obliby, protože může nahradit jiné, finančně mnohem náročnější koníčky, jako je například střelectví.

Zdroje:

lukostřelec.cz

wikipedia

dokumentární filmy z dílny BBC